Meta dosažena

Ať chceme nebo ne, je to tady. Přiblížil se ten dlouho očekávaný okamžik – Ironman Frankfurt 2018.

To, na co jsem v životě nedokázal ani pomyslet, najednou je tady. Nikdy bych si nepomyslel, že jednou budu na startu. Když jsem v r. 2014 začal koketovat s aktivním sportem, v 2016 jsem se začal učit plavat a 2018 Ironman??????

Vyjíždíme ve středu 4.7.2018 já, Jirka, Chochy, Kuba, Stein, Přeceda a Bulísek. S Jirkou v autě, jako dva nováčci, probíráme, co nás asi čeká, Jirka propočítává průběh závodu a limit 17hodin kvituje jako dostačující…….

Ubytování máme v městečku Neu Isenburg, asi 2km od Frankfurtu. Je to pěkný domek s kompletním zázemím, které nám vyhovuje. Vykládáme vše a jsme rádi, že jsme v pořádku na místě. Přeceda zjišťuje, že se závod jede jako mistroství Evropy a limit je snížen ze 17 na 15 hodin. S Jirkou se nám dělá špatně, hlavou mi běží – to nemůžu stihnout…….

V pátek 6. července vyrážíme do místa dění, zaregistrovat se. Vyzvedáváme startovní čísla a všude je cítit předstartovní ruch. Pohlcuje nás úžasná atmosféra. To se nedá popsat, to se musí zažít……… V cílovém prostoru se staví tribuna, vidím cílový koberec. Má magickou sílu, ten pohled na něj je úžasný, bojím se ho vyfotit, abych to nezakřikl a zároveň se těším, až po něm poběžím do cíle. Mám slzy v očích, je to síla!!!!!!

Je tady sobota. Poslední den před startem. Po snídani se vrháme na svá kola. Jedno po druhém kontrolujeme, dofoukáváme, snažíme se doladit poslední detaily, aby stroje posloužily. Zároveň balíme do příslušných pytlů věci na jednotlivé discipliny. Je 17h a vše odvážíme odevzdat do depa, kde už panuje čilý ruch. Kola na stojany, pytle na věšáky. Procházíme ještě depo a už nejradši aby bylo ráno a to čekání za námi.

Neděle 3:30h budíček, snažíme se do sebe něco dostat, ne moc se to daří. Sedáme do auta a přesouváme se do místa startu. U pískovny, kde se plave, je již čilý ruch. Nad vodou je krásný opar a vykukující slunce slibuje teplíčko po celý den. Jdeme ještě do depa překontrolovat kola, oblékáme neopreny a konečně k vodě se rozplavat a na start.

7:00 START a začínáme, vypouští nás do vody každou vteřinu asi po 5 (Rolling start), není taková tlačenice. Lehám si na vodu a přepínám hlavu do svého módu, okolo není moc velká strkanice, konečně hodinky pípnou prvních 500metrů. Byly nekonečné, vzápětí točíme první bojku – 750metrů, proti nám přímo svítí slunce, nevidíme nic, po 1,5km vylézáme na břeh a hned do vody na závěrečný trojúhelník cca 2,5km. Před startem se to zdálo nekonečné a najednou přede mnou závěrečná červená brána a vylézám z vody!!!! Kolem spousta lidí, fandí a honem do depa. Beru pytel s věcmi, nazouvám tretry, přilbu, kolo ze stojanu a jde se na to.

První kilometry jsou fajn, snažím se něco pojíst a nechá se i předjíždět. Na 40.km mě předjíždí Kuba, který se zpozdil na plavání. Fouká proti a není to úplně zadarmo. 50.km a předjíždí mě s velkým doprovodem vedoucí závodník, na 58.km skupinka Frodeno a spol. Projíždíme vesničkami, lidé skandují, culim se na ně a oni také, užívám si atmosféru. V druhém kole na 120.km přichází menší krize, osvěžím se toustíkem a točím dál. Od 150.km začínám ve stojkách cítit přední stehna, ne vždy poslechnou a ozývají se v nich křeče. Myslím si, co asi na běhu….. Sjíždím posledních 5km do Frankfurtu a čeká nás depo. Kolo na stojan, pytel s věcmi, kecky a jde se na to.

Vše se běží na asfaltu, přímé slunce, žádný stín. Nohy se nechtějí rozběhnout, přemlouvám je, ale stehna bolí a nechtějí. Tak střídám běh a chůzi. Občerstvovačky jsou blízko od sebe, v tom horku kvitujeme, že dostačující. Běží se 4 kola, v každém dostáváme barevný náramek. Potkávám závodníky se 2, 3, i 4 náramky, já pořád ještě nic. Hlava říká, že to bude dlouhý. Proti mně jde chlapík s kolem, na krku se mu už houpá medaile. Makám dál, potkávám asi na 9.km Chochyho, taky toho má dost. Vzápětí mě dobíhá Přeceda a povzbuzuje. Dostávám první náramek a při představě ještě 3x, mi není do smíchu. Ale když vidím kolem sebe lidi, co vzdávají, mají křeče, nebo jsou ve stanech první pomoci, tak mě to nakopává a věřím, že dokončím. Předbíhá mě Kuba a Zuzanka, oba celkem ve slušném tempu. Jsou to atleti, samá šlacha, samý sval. Poprvé registruji na trati Jiříka. Taky toho má plné zuby, ale drží se. Na katedrále vidím na hodinách 20h a při hrubém propočtu mi vychází, že limit 15h bych možná mohl stihnout. Ale v dalším kole je limit až to poslední co mě zajímá, hlavně dokončit. Najednou dostávám poslední náramek a do cíle 2km. Poslední seběh z mostu, občerstvovačka a po nábřeží už do cíle. Potkávám proti závodníka a křičí „do limitu 10minut!“. Představa, že dám limit 15hodin mě nakopává, sbírám poslední zbytky sil a mířím směrem cíl. Co mě čeká, jsem si nedovedl nikdy představit. Z nábřeží doprava mezi zátarasy, které lemují davy skandujících lidí. Otvírá se přede mnou nádherný pohled, vzadu cílová meta, červený koberec a na něm ten vytoužený červeno černý se znakem IM!!!! Na levé straně davu vidím naše týmové mikiny a v nich kamarády, kteří skandují a tlačí mě do cíle. Vstupuji na vytoužený koberec s obrovskou pokorou a přede mnou vytoužená cílová brána a display s mým jménem a časem 14:58:05. V cíli dostávám krásnou medaili. Dokázal jsem něco, co mě v životě nenapadlo. Jsem IM.

I teď, když píšu tento report, tak při vzpomínce na cíl mám slzy v očích. Byl to silný okamžik. Kdyby mi tohle někdo před 4 lety řekl, že se to stane, kdy jsem začal koketovat se sportem, neuvěřil bych. A stalo se. Tímto bych chtěl poděkovat celému týmu, že mě přijali do svých řad, za jejich neskutečné rady, zkušenosti a celoroční pomoc a podporu. Bez Vás bych nikdy toto nedokázal. Díky týme, jste neskuteční borci a vážím si, že můžu být součástí tak skvělého kolektivu a bez obav nosit naši mikinu.

Petr Mrskoš

Celkové výsledky zde.