Je tady další mezník mého sportování. Je sobota 9.února 2019 ráno a vyrážíme s Chochym do Liberce na Jizerskou 50ku. Už mnoho let sleduji v televizi seriál dlouhých běhů VISMA SKI CLASSICS a letos si poprvé sám vyzkouším takový závod na vlastní kůži. Těším se, zároveň mám obavu, jak bude tělo reagovat na takovou zátěž.
Přijíždíme do Liberce, kde v obchodním centru Nisa vyzvedáváme startovní set, dokupujeme nezbytné gely a jdeme se odměnit do restaurace. Posilněni se přesouváme do hotelu Praha, kde rozbíjíme náš základní tábor. Kontaktujeme dalšího člena týmu Ládíka Beňo, který je v Jablonci a v neděli také jede, doporučuje nám „mázu“ a je nám psychickou podporou. S ohledem na předpovědi si netroufáme na hladké lyže, volíme raději jistotu s kobercem, ty máme připravené z domova, tak vyrážíme na kafíčko a dortík. Blíží se večer a na náměstí se připravuje koncert, v 18h je DJ Roxtar a po něm Monkey Business. Pěkná show, ale jdeme zpět a zalehnout s obavou zítřku.
Ráno nás přivítalo ještě za tmy. Chochy je trochu rozmrzelý, neboť usnul až k ránu, prý jsem spal nahlas. Vzal si 1,5 prášku a nešlo to zabrat. Nevím, spal jsem a občas jsem nějaké mlasknutí registroval..
Po snídani se přesouváme autobusem do místa dění v Bedřichově. Tady už je ve vzduchu cítit pravá atmosféra a adrenalin. Zataženo, pofukuje vítr, ale není velký mráz, prostě zima. Přezouváme, věci do pytlů a úschova. Začíná startovat elita ženy, po ní chlapi. Ládík jde v 9:05h z 2.vlny, Chochy v 9:15h z 4. vlny a já je jistím z poslední 8.vlny pro nováčky 9:35h.
Výstřel a jdeme na to, obouvám lyže a vyrážím k lesu, je to takové rozorané, tady mizí stopy a nastává jen umydlený sníh. No co, dal ses na vojnu, budem bojovat. Začínáme se zahřívat, míjím zlomenou hůlku, po asi 100m zlomená špička lyže, no to to pěkně začíná, co bude dál??? Věnuju se sám sobě a zdolávám první stoupání. Je tady 5km a první občerstvovačka, mám z ní radost, všeho hojnost, je to pestré, zatím dávám jen tekutiny a pokračuji dál. Stoupáme na Rozmezí, lyže kloužou, nedá se odrazit nohou a sklouznout. Všechno na rukách, valí se dopředu proud lidí, mají namazáno. „Jen jeďte, tady se závod zdaleka nevyhrává“, běží mi hlavou. Prohodíme pár slov s kolegama bojovníkama a jsme nahoře. Fouká, padá sníh, brýle zalepené, no funím, ale dolu to na skluz jede hezky. Občas si někdo ve sjezdu ustele. Potkáváme se v protisměru s borcema, co už jsou za půlkou a míří k cíli. Stopy jsou široké, rozbité, nohy v nich lítají, připadám si jak ti bobisté v tom korytě, ze strany na stranu. 15.km a občerstvovačka, zhruba třetina závodu, nenechávám nic náhodě, důkladně a volněji procházím celou občerstvovací stanici, v hlavě mi zní doporučení před startem – nezapomeňte občerstvovat, závod je dlouhý. Nechci, aby mě přepadl „hlaďák“. Jak říká přeceda, to je hned, ani o něm nevíš. Je to nepříjemné, protože lyže nedrží, nejde se odrazit, nejde ulevit rukám, žádná radost z jízdy. Ale jsme bojovníci, nejsem sám, kdo se s tím pere. Sjíždíme na Jizerku, kde nás vítá sluníčko a občerstvení. Jsme skoro v půlce, ale jde to hůř a hůř, síly ubývají. 
Hlavou mi běží Pájovo –“půlka, už budeš odčítat“. No nevím, jestli je to to pravé, ale nevzdám to, jede se dál. Sluníčko nás trochu nabíjí, ale na 25.km, přesně v půlce, zalézá, začínáme zase stoupat a vítr přidává. Ta cesta je opět beze stop a jako by si dal někdo práci a vše udusal a umetl. Klouže to, padá se běžně i na rovině, moc optimismu mezi závodníky není, prý to už takhle těžké dlouho nebylo. Vítá nás občerstvovačka, kde dostáváme doporučení posilnit se – čeká vás výstup na Smědavu. A měli pravdu, kopec jedno velké mýdlo, klouže, lámou se hůlky. Leze se stromečkem, lidé to zouvají a jdou pěšky. Hlavou mi probleskne vzpomínka na zastávku v KFC po cestě domů a mažu nahoru. Pereme se s tím a nakonec se vyšplháme nahoru. Nahoře zase fouká a seká zmrzlá voda do tváří a zoceluje nás. Cedule 35.km mi dává trochu krev do žil, sjíždíme a začínám předjíždět závodníky s nižšími čísly. Rovinaté úseky dávám soupaž a lyže jedou. Míjím nevidomé účastníky s doprovodem. Mají můj obrovský obdiv a smekám před nimi. Klesáme, 39.km Hřebínek, občerstvujeme naposled. Čeká nás poslední stoupání a pak dolů do cíle. Už míjím i čísla začínající 3, to mě baví a sbírám poslední síly. Lyže drží a tělo poslouchá. Cedule 45.km, v hlavě naskakuje – polovina Vasáku.., no jestli to bude takhle umydlené.. Ale jak říká Bulísek – je to o hlavě. Točíme doprava a pořadatel křičí: „už jen 2 km“, no nějak mi to číselně nevychází, ale nepřemýšlím a soupaží z posledních sil chvátám do cíle. Slyším hlasité dění ze stadionu a vidina cíle mi dodává sílu. Sníh je těžký a moc nejede, ale už to nevnímám a jen píchám do cíle. Vyjíždím z lesa a na konci louky vidím bránu a cíl. „Tak takhle to vypadá, ten finiš“ mi běží hlavou, po stranách u zábran postávají diváci a ženou každého do cíle. Atmosféra je úžasná, cítím, jak mě tam každým povzbuzováním tlačí. Projíždím bránou, na konci dostávám na krk krásnou medaili. Je zasloužená, bylo to těžké. Jsem rád, že to mám ve zdraví za sebou.
Procházím cílovým koridorem a na konci už na mě mává převlečený Chochy. Má to za sebou, taky konstatuje, jak to bylo těžké. Dozvídám se, že Láďa Beňo to dal za 3:33!!!!! Je to borec, jel na hladkých s dobrou mázou. Je to zkušenost na příště. Asi radši hladké a přemazávat, než tohle. Byla to dřina, ale nelitujeme toho.
Kompletní výsledky zde.
Jdu pro pytel s věcmi, převléct a občerstvit. Je to závod s neskutečným zázemím. Všechno funguje, obrovská poklona pořadatelům a celému organizačnímu týmu za vše. Je to na profesionální úrovni. Pokud budu zdráv, rád pojedu příští rok hájit barvy RESOLUTION znovu.
