IM Hamburk
A je to tady. Začíná červen, den dětí a já spolu se sestrou vyjíždím směr Hamburk na závod série Ironman. Cestu 800km chceme zdolat rychle, aby byl čas na regeneraci….. Až na velikou frontu v protisměru u Drážďan a objížďku cca hodinu před cílem díky autonehodě byla cesta bezproblémová.
Hotel kousek od centra skýtá výborné zázemí, hlavně i parkoviště, s kterým je přímo v centru města velký problém. Vše vynosit do pokoje, ubytování a bohatá večeře v podání sestry – výborného supportu!
Pátek – registrace a návštěva expa. Výdej startovního čísla, nezbytných potřeb pro závod, identifikační pásek apod. Vše se nachází uprostřed Hamburku před místní radnicí. Už zde panuje předzávodní atmosféra, je připravená tribuna a cílový koberec…… Uff, když ho vidím, tep letí okamžitě nahoru a do očí se derou slzy, má pro mě neskutečnou sílu…. prostě když ho spatřím, je to pro mě to NEJVÍC!!!!!! Samozřejmý je doprovodný program, celá ta show, prodejní stánky všech sportovních výrobců. Zastavujeme se jako každý závod na kávu u FRODISSIMO COFFEE. Je to tradice. Procházíme si start plavání, depo a kousek běžecké trati. Všude už se instalují nezbytné zátarasy a úpravy trati. Centrum žije závodem, ve vzduchu atmosféra, energie… Večer se jdu ještě lehce proběhnout, rozhýbat po cestě.
Sobotu začínáme přípravou a kontrolou všech věcí. Z hotelu ke startu je to kousek, cca 15min volnou chůzí. Odpoledne dávám do depa kolo a pytle s vybavením pro závod. Lehká večeře a v 19h už ležet a odpočívat.
Neděle 4:00h, budíček. Nezbytná ovesná kaše a jdeme na místo startu. Bude to dlouhý den. V depu nezbytná kontrola kola a všech věcí, obléct neopren a zkouška plavání. Voda má 17 stupňů a celkem teplá. Startuje elite, já jdu cca 6:30 do vody.
První můj závod, kdy se plave na pravou ruku. Po 500m proplaváváme pod mostem, je to zvláštní. První bójka na otočce je 1,5km a pořád daleko……. Točíme pomalu vpravo a je trochu tlačenice, nikam nechvátám a snažím se nepanikařit. Sluníčko je nízko a máme ho přímo proti sobě, no nic, čeká nás ta delší cesta do cíle, zpět pod most a rovina k dalšímu mostu a finish do cíle, je vidět výlezová rampa a pomocníci, kteří nám pomáhají z vody.
Běžím do depa, převléct, beru kolo a hurá. Prvních 20 km se točí ve městě, vracíme se a hurá podél vody ven. První občerstvovačka, beru vodu a jede se dál. Asi na 32km proti nám 3 sanitky, asi se něco stalo. 35km a je to tady, několik hasicích vozů, vrtulník, doprovodné a záchranářské motorky, asi 10, policie… Odklání nás na vyvýšený travnatý taras a jdeme pěšky kolem nehody, proti nám už taky jdou ti rychlejší. Na 49km mě předjíždí vedoucí závodník. Je to fofr a tiše závidím. Zpátky nás od nehody odklání stranou. Na 74km mě předjíždí skupina asi 20závodníků se start. čísly mezi 16-45. Je to radost se na ně dívat…, no nic kloním hlavu zpět do práce. Jsme zpátky ve městě a točíme do druhého kola. Je tady neskutečně lidí, všichni fandí, atmosféra…. Je to závod evropského šampionátu a tak úroveň je veliká. Už začínají na občerstvovacích stanicích přidávat rozmanitější sortiment. Dělá mi to radost, mám to rád. V druhém kole u nehody opět musíme z kola dolů a pěšky, už je většina odklizena, ale probíhá nezbytné vyšetřování. Až doma se dozvídám ze zpráv, že se srazil závodník s doprovodnou motorkou a vše dopadlo špatně……… Rozhodovalo se, zda závod ukončit, zkrátit, ale nakonec bylo rozhodnuto dokončit v plném rozsahu. Asi na 130km mi začíná žaludek stávkovat, jde mi to nahoru. Hlavě se nechce a je to o přemlouvání. Jediným motorem je pro mě cílový koberec, ten rozhoduje!!! Posledních asi 40km je proti větru, snažím se pošetřit trochu sil do běžecké části. Přijíždíme do centra a ukládáme kolo do depa a přezout na běžeckou část.
A je to tady, pro mě nejhorší část, běh. Snažím se rozhýbat a držet trochu tempo, bohužel nohy neposlouchají a vůbec se jim nechce. No bude to opět o hlavě. Minimum naběhaných km díky zranění je znát a tělo se brání. Když jsem přečkal plavání a neutopil se, bez technických problémů dokončil kolo, tak ten běh už dokončím, kdybych tam měl dolézt po čtyřech!!!! Občerstvovačky jsou cca po 2 km, tak se na každou těším a snažím se myšlenky ubírat jinam. Není až takové horko a počasí nám přeje. Obdivuji všechny, kterým to běží, je to můj sen na příští závod. Mít naběháno a poprat se s tím. No nic, vytrhne mě povzbuzování sestry a když už to vypadá, že se vracíme, tak najednou zase odklon na druhou stranu……. Už potkávám proti sobě závodníky s kolem a medailí na krku….. Ale nic netrvá věčně a blíží se konec prvního kola. Na každém kole dostáváme barevný náramek. Žaludek pořád zlobí a žádný komfort to není. Snažím se na to nemyslet a 1/3 je za mnou. Běžíme kolem cíle doleva do dalšího kola, ale někteří už rovně do cíle, ufffff. Zkouším počítat čas a do limitu 15:30h se musím vejít!!!!!! Chci zrychlit, hlava by chtěla, ale nohy NE. S každým krokem, otřesem, ty stehna bolí víc a víc. Je to jako, když ti pěstí do nich někdo bouchá. Tak si přemýšlím, počítám, koukám kolem sebe, snažím se zaměstnat hlavu…. V druhém kole už závodníků ubývá a na trati je víc místa…. Třetí kolo už je jen o hlavě, času, myšlenkách o červeném koberci. To je neskutečný motor, který mě dokáže dostat do cíle. Každá nerovnost, obrubník, schůdek je obtížný…. Najednou to hrozně uteklo, míjím ceduli 40km. Přichází malé náměstíčko s poslední občerstvovačkou a nejhlasitější muzikou s DJ. Je tady všude pořád hodně diváků a neskutečná atmosféra. Ví, jak je to pro nás těžké a o to víc fandí a podporují. Na konci je navlékání posledního náramku a hurá do cíle. Opouštím tento kout a přes nábřeží se blížím k náměstí k radnici. Podél stojí neskutečný počet dobrovolníků organizátorů a všichni s úsměvem a skandováním hlasitě povzbuzují. Točím doprava do poslední uličky s dlažebníma kostkama. Na konci levotočivá zatáčka a poslední rovina, zátarasy lemují fanoušci. Skandují, křičí, neskutečná atmosféra. Kdo už nemůže, tak tohle šílenství dodá poslední sílu. Míjím vlevo odbočku do dalšího kola a huráááááá rovně do cíle. Vstupní brána cílové rovinky, tribuna plná lidí a na červeném podkladu vysněný černý koberec s červeným znakem IM. Pro tuhle atmosféru a zážitek mě stojí všechno to utrpení. Je to to nejvíc!!!! Pro tenhle okamžik se to vyplatí dělat a trpět.
Tak zase další závod Ironman dokončen. Nyní jsem rád, že nám bylo umožněno závod po tragické nehodě dokončit. Veliké dík pořadatelům.
Obrovské poděkování patří mojí sestře za support a obětavou pomoc. Jsem moc rád, že byla se mnou..
Děkuji celému skvělému týmu RESO za podporu. Jsem rád, že mohu být součástí těchto skvělých lidí.
Vždycky RESO!!!!!